Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dvaatřicátý rok na scéně a šestnácté studiové album k tomu. Jestli mohl někdy někdo na thrashmetalové scéně něčím překvapit, pak německá stálice TANKARD to rozhodně není. Pivo ve všech podobách, skupenstvích i pádech, texty napůl legrační a napůl snažící se věnovat vážným věcem a především typický thrashový přízvuk, to je řeč, se kterou se tahle frankfurtská mlátička domluvila a domluví vždy a všude.
A nejinak tomu samozřejmě je i na již vypočítaném šestnáctém zářezu na jejich thrashovém tupláku, nazvaném „R.I.B.“ (což pochopitelně nemůže a ani nemohlo znamenat nic jiného než „Odpočívej v pivu“). Věrni svému prokletí na něm TANKARD přinášejí přesně odměřenou porci všeho, co bylo popsáno o odstavec výše, a protože (navzdory všem pověstem okolo) dovedou být také střízliví a soudní, má tohle album svůj smysl.
Smysl zejména pro všechny, kteří mají rádi tradiční, staroškolský thrash metal s trochu té melodické nádivky, jenž se s přehledem vyrovnává s faktem, že jemu podobného materiálu mají už autoři doma plné skříně. Pro ně Gerre a spol. nachystali skutečně slušně vyváženou porci klasického pivního/německého thrashe, která na celých svých zhruba čtyřiceti minutách hracího času dokáže příjemně pobavit a upoutat pozornost. A nejhezčí na tom je, že se to všechno děje bez jakékoliv topornosti.
Úhledně poskládanou sbírku skladeb načíná „War Cry“, působící dočista jako nabídka aktuálního menu ve výstavní skříni současného, tedy vlastně současného… no prostě TANKARDu. Pelášící tempo, Gerreho správně nakřáplé pokřikování a vzorně nazvučená a rozeznatelná souhra kytary a baskytary, jejichž jediným společným posláním je stvořit thrash metal, u nějž si utřepete hlavu k smrti. Nádhera. Repete (ovšem s náležitým odstupem) se podává ještě devětkrát, kdy kapela působí jako skutečný profesor thrashové výuky. Pro fajnšmekry navíc nezapomíná přihazovat i šťavnatá sóla („R.I.B. (Rest In Bier)“, „Enemy Of Order“) či výraznější melodické motivy („Hope Can´t Die“, „Breakfast For Champions“), takže dojem, že tenhle vyučující ví stoprocentně, o čemže je řeč, je dojmem opravdu správným (nemluvě o textech, mezi nimiž se vyjímá zejména ten ke skladbě „Fooled By Your Guts“ o muži s přirozeným výskytem cca 3 promilí alkoholu v krvi, které bez zásahu z vnějška produkovaly jeho vlastní vnitřnosti).
Již vlastně dlouhověký návod, podle nějž TANKARD vařili a vaří svůj metalový ležák, je zkrátka stále aktuální a stále se podle něj dá propracovat k velice slušnému výsledku, čehož buď „R.I.B.“ ukázkovým příkladem. A užívání? Po malých dávkách pochopitelně v jakémkoliv množství.
1. War Cry
2. Fooled By Your Guts
3. R.I.B. (Rest In Beer)
4. Riders Of The Doom
5. Hope Can't Die
6. No One Hit Wonder
7. Breakfast For Champions
8. Enemy Of Order
9. Clockwise To Deadline
10. The Party Ain't Over ‘til We Say So
Diskografie
One Foot In The Grave (2017) R.I.B. (2014) A Girl Called Cerveza (2012) Vol(l)ume 14 (2010) Thirst (2008) The Beauty And The Beer (2006) Beast Of Bourbon (2004) B-Day (rarity) (2002) Kings Of Beer (2000) Disco Destroyer (1998) Two Faced (1995) The Tankard (1994) Stone Cold Sober (1992) Fat, Ugly And Live (live) (1991) The Meaning Of Life (1990) Hair Of The Dog (Best Of...) (1989) Alien (EP) (1989) The Morning After (1988) Chemical Invasion (1987) Zombie Attack (1986)
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.